Jak střecha z PREFALZU chrání autobusové nádraží v Chorvatsku

Co charakterizuje skutečně dobrou architekturu? Podle SANGRAD + AVP architects ze Záhřebu taková architektura přiměje k zastavení, trochu bližšímu rozhlédnutí a k položení otázky sám sobě: „Proč vypadá tak, jak vypadá? Proč byla tak postavená?“ Architekti by chtěli dosáhnout toho, aby jejich stavba volala „zastavte se a vnímejte mě“. K tomu se podle architekta přidává bohatá zkušenost z realizace staveb pro bydlení i vzdělávání, kancelářských budov, sportovních center, hotelů a továren.

Vedran Pedišić, jeden ze zakladatelů a vedoucích architektů studia, těží z této kolektivní zkušenosti, která jeho i kolegy naučila pracovat vždy inovativně a interdisciplinárně: „Rádi zapojujeme jiné odborníky co možná nejdřív, například když jde o formování krajiny. Co mohou experti říci k rostlinám a stromům, které chceme použít?“

S takovým způsobem uvažování přistupují architekti také ke svým četným projektům ve městě Slavonski Brod jihovýchodně od Záhřebu. Toto místo na řece Sávě se nachází v bezprostřední blízkosti bosensko-chorvatské hranice a je důležitým dopravním uzlem Balkánu, spojujícím Chorvatsko se sousedním Maďarskem, Srbskem nebo Bosnou a Herzegovinou. Vedle kajakářského a kanoistického klubu a hotelu tu Vedran a jeho tým postavili také jedno z nejfrekventovanějších autobusových nádraží v Chorvatsku. Jedinečnou charakteristikou stavby je její výrazně protáhlá, mírně se zvedající střecha z PREFALZU.

PR: „Proč stavba vypadá tak, jak vypadá?“

VP: „Kdo chce pochopit její tvar, musí si blíže prohlédnout, kde stojí. Stavěli jsme na centrálně umístěném, komplikovaném pozemku v bezprostřední blízkosti městského vlakového nádraží přímo vedle městské rychlostní silnice. Protože jsme tu kvůli různým okolnostem nemohli renovovat existující silně rozpadlou budovu naproti, postavili jsme nový terminál na velmi úzké části pozemku podél silnice, kde stálo jen pár stromů. To si primárně vynutilo protáhlý tvar nádraží. “

Směrem k silnici uzavřená, směrem ke stanovištím autobusů otevřená stavba se táhne po okraji pozemku v délce 23 metrů. Bílošedý betonový fundament, fasáda rytmizovaná sklem a ocelí s rezavou patinou
a hliníková střecha v prefa bílé barvě už na první pohled ukazují, že architekti tu vsadili jenom na několik málo kvalitních materiálů.

Přes svou velikost a přesahující střechu se zdá, že stavba má v sobě levitující lehkost. To je samo o sobě pozoruhodné, protože ze statických důvodů a kvůli případné seismické aktivitě je 15 m dlouhými sloupy hluboce ukotvena v zemi. Rozměrná střecha poskytuje stín a ochranu před nepříznivým počasím třem 4.3 m širokým pavilonům ve tvaru kostky s funkčními prostory - pokladní přepážkou pro prodej jízdenek, café barem a kioskem s tím nejnutnějším na cestu.

PR: „Proč pro Vás bylo důležité udělat střechu z PREFALZU?“

VP: „Architekt by měl vlastně pokaždé chtít pracovat s odolným, trvalým materiálem jako je hliník. Protože investor i uživatel budou nejšťastnější, když s budovou nebudou v budoucnu žádné problémy.V tomto konkrétním případě byla volba lehké střešní krytiny nutná nejen ze stavebních důvodů, ale bylo to také naše výslovné designové přání. Lehký materiál nám umožnil ztvárnit střechu zcela podle našich představ. Z ptačí perspektivy vypadá jako pátá fasáda. Pro nás měla střecha tento význam stále. “

Podle Vedrana se dialog autobusového nádraží s přírodou projevuje více způsoby: jednak parkem, který je na druhé straně silnice, a který je vidět vertikálními zářezy do hmoty stavby a jednak stromy, které byly na pozemku již před zahájením stavby. Tým architektů prý dlouho přemýšlel, jak stromy co nejlépe zakomponovat do projektu. Po důkladném posouzení stavební plochy, která byla k dispozici, se rozhodli nechat stromy prorůstat skrze čtyři různě velké obdélníkové otvory ve střeše. „To poněkud zkomplikovalo naši původní představu, ale stálo nám to za to.“

Architekt Vedran Pedišić se dívá do budoucnosti a vidí hotel s botanickou zahradou v atriu, mateřskou školu, sedm speciálních staveb na Jadranu a velký průmyslový objekt. Jsou to projekty, na kterých se svým sehraným osmičlenným týmem právě pracuje. Pokud mu čas dovolí, chce také tyto stavby sledovat i po jejich dokončení. „Patří to k naší práci,“ poznamenává Vedran. Když s kolegy před nedávnem navštívili autobusové nádraží, žasli: „Cestující posedávali nebo polehávali na lavicích, poslouchali hudbu, bavili se, hráli si s mobilem. Byla to atmosféra jako v nějakém parku. Potvrdilo nám to, že jsme vytvořili místo, kde se člověk opravdu rád zdržuje.“ Vypadá to, že záměry architektů se uskutečnily.